Einsteinůn životopis

1.4.2012

Albert Einstein a pojem teorie relativity jsou jedno a totéž. Jeho teorie je základem nového obrazu světa. „Otec nového věku fyziky“, který se narodil 14. března 1879 v Ulmu jako syn židovských rodičů a zemřel 18. dubna 1955 v Princetonu, sám osobně zůstal vždy skromným a přívětivým člověkem. Místo toho, aby se sám cítil být géniem, za kterého ho považoval celý svět, dával tuto známou odpověď: „Nemám zvláštní nadání, jsem jen vášnivě zvědavý.“

Ve skutečnosti je slavným příkladem toho, jak zdánlivě neúspěšný člověk může mít úspěch. Úplně „selhal na škole a ve studiích“ – což ostatně mělo své důvody i nezávisle na jeho schopnostech – a také jeho profesionální dráha byla zpočátku skromná. Jeho životní krédo znělo: „Fantazie je důležitější než znalosti.“ A právě toto krédo ho spolu s epochálním myšlením dovedlo k teorii relativity.

Vyrůstal v Mnichově, studoval v Curychu a v roce 1902 přijal místo v patentovaném ústavu v Bernu, kde zůstal sedm let a ve svém volném čase psal svoji doktorskou práci nové určování velikostí molekul a své pojednání Elektrodynamika částic v pohybu. Jak později vyprávěl svému příteli, nápad dostal, když se jednoho dne ráno probudil. Tímto nápadem byla teorie relativity – potřeboval však ještě několik desetiletí, aby ji propracoval a aby se prosadila. Tvořily ji dvě otázky: „Jak se chovají přírodní zakonitosti ve volném prostoru?“ a druhá: „Co se stane, když poběžím za světelným paprskem a nakonec ho dohoním?“ Odpověď zní: „Čas a prostor nejsou žádné od sebe se odlišující veličiny, ale společně tvoří jednotu čtyř rozměrů.“

Svoje úvahy nazval „teorií relativity“, protože: „Při úvahách o problémech časoprostoru jsem poznal, že prostor, čas a hmota jsou pouhé relativní pojmy, to znamená, že platí vždy jen ve vztahu k příslušnému subjektu.“ Od té doby je tato úvaha shrnuta do známého Einsteinova vzorce: E=mc² (energie se rovná hmotě násobené čtvercem rychlosti světla). Hmota tělesa je závislá na jeho rychlosti, mezi hmotou a energií existuje úzká souvislost. Jeho teorie byla definována i takto: „Zrušil antitezi mezi hmotou a energií tak, že hmotu označil za zamrzlou energii a energii za zkapalněnou hmotu.“ Heslovitá zkratka této definice zní: „Zakřivený prostor a ohnutý čas.“

Když se 33 let po formulování jeho vzorce v roce 1938 Otto Hahnovi společně s Fritzem Strassmanem a Lise Meitnerové v Berlíně podaří rozštěpit uranové jádro, nezačíná tím pouze „atomový věk“, ale znamená to i praktické potvrzení Einsteinovy teorie: jen s malým množstvím hmoty je možno vytvořit velké množštví energie. První atomová bomba v roce 1945 to demonstruje tím nejdrastičtějším způsobem.

Mezi těmito lety leží období, v němž se Einstein po profesuře v Curychu, Praze a Berlíně, po získání Nobelovy ceny a po emigraci v roce 1933 stal světoznámým mužem a je po Newtonovi považován za nejvýznamnějšího fyzika. Do tohoto období spadá i „Einsteinovo drama“ a „Prohřešení fyziků“. Einstein se později obvinil sám: „ve svém životě jsem se dopustil velké chyby, když jsem podepsal dopis prezidentu Rooseveltovi, ve které jsem doporučoval výrobu atomových bomb.“ – Právě on, celoživotní pacifista! Avšak v roce 1939 k tomu cítil povinnost vzhledem k nebezpečí, ohrožujícímu světový mír, a vzhledem k loajalitě vůči Americe, jejímž občanem se mezitím stal. Až do smrti ho tížily výčitky svědomí – tím větší, že se tehdejší obava před německou atomovou bombou zakládala na omylu: Němečtí vědci nikdy nepracovali na výrobě atomové bomby.

V Americe, v Princetonu, ho sice také uctívali a byl slavný, ale nikdy se zde necítil jako doma. V roce 1950 se přiznal své snaše: „Teď už tady v Americe žiji 17 let, aniž bych si osvojil cokoliv z mentality této země.“ Podobně jako celou řadu emigrantů ho trápil stesk po Evropě, avšak cítil se být příliš starý na návrat zpět. V roce 1952 odmítl i nabídku stát se prezidentem státu Izrael. Po celý svůj život se necítil být dostatečně silný pro zvládnutí politických úkolů.

Svůj volný čas věnoval hudbě a jachtingu. Byl dvakrát ženatý. Když zemřel, celý svět ho uctíval jako „muže století“.

Celá řada antieinsteinovců, které nelze brát vážně, ale i těch, které je nutno vážně brát, se od jeho smrti pokoušelo vyvrátit teorii relativity a tvrdí, že ji vyvrátili. Za seriózní se – alespoň z dnešního hlediska – považuje formulace, že fyzika po Einsteinovi sice jeho teorii a světový názor nevyvrací, ale dále je vyvíjí, obměňuje a modifikuje na základě jeho vlastních poznatků a s jeho nevysloveným dodatkem, že se vstřícně staví vůči jejímu dalšímu rozvoji „branou, kterou sám otevřel“. S tímto modifikovaným a „modernizovaným“ Einsteinem jsou spojována především jména anglických fyziků Stephena Hawkinga a jeho učitele Rogera Penrosa. Rozhodujícím bodem, ve kterém dnes dochází k diskusi mezi vědci, je skutečnost, že „obě velké teorie jsou úchvatné a tvoří pilíře dnešní fyziky“ (tedy kvantové mechaniky a obecné teorie relativity), každá z nich sice podložena výsledky „velice podrobných pokusů“ na druhé straně se však zvláštním způsobem „vzájemně nesnášejí“. Celý „posteinsteinovský“ obraz světa je dnes příliš v pohybu a diskutuje se o něm do té míry, že by bylo nemožné předložit zde definitivní názor.

V projevu z třicátých let, jehož zvukový záznam existuje, tehdy Albert Einstein formuloval své zásadní osobní vyznání víry v hlubokou humanitu a duchovní sílu.

ZPĚT na Einstein